Mlátí do mě rukama, ale mně to vůbec nevadí
22.05.2019
Mlátí do mě rukama, ale mně to vůbec nevadí. A toto je můj příběh.
Narodil jsem se v druhé polovině 50. let minulého století. Jsem krásně kulatý a dívám se na svět často i z ptačí perspektivy. Sice do mě často mlátí rukama, ale mě to vůbec nevadí. Právě proto jsem byl stvořen a je to má práce. Díky tomu můžu poskytovat potěšení z pohybu tisícům lidí na celém světe. A kdo tedy jsem? Volejbalový míč z prostějovské Galy a toto je můj příběh.
Výrobní hala v prostějovské společnosti Gala - manažer speciálních projektů Galy Ivan Dostál a manažerka exportního prodeje Alena Grmelová | Foto: Deník / Karel Rozehnal Nejdříve mě šili ručně, ale od roku 1965 mě začali vyrábět i jako „lepeňáka“. Od roku 1973, se vznikem nové budovy Galy, se rozjela i industriální linka, díky níž nás začaly proudit do světa stovky a stovky.
Můžu být i profesionálem
Můj velký kamarád, manažer speciálních projektů Galy Ivan Dostál, tvrdí, že kromě mě, jako lepeného volejbalového míče, v Gale vyrábí i mé bratrance medicinální, nohejbalové a házenkářské míče. Ty medicinální jsou prý stále šité. A s těmi nohejbalovými se dokonce hraje mistrovství světa tohoto sportu. Mě jako volejbalový míč vyrábí v různých škálách. Jsem tak určen pro školy, k tréninku i vrcholových zápasům. A dokonce, když si na mě dají opravdu hodně záležet, narodím se coby profesionální volejbalový míč Pro-line a jako takový můžu být homologován světovou volejbalovou organizací, jako jeden z pěti na světě, pro nejvyšší vrcholové soutěže. To je paráda, co říkáte?
Na světe jsem za půl hodinky
A jak dlouho vlastně trvá má výroba? Když mě dřív šili ručně, tvořili mě tři lidé a trvalo to i za pomoci brašnářského koníka zhruba dvě a půl hodiny. Jako lepený přicházím na svět za pouhou půlhodinku a na mé výrobě se podílí minimálně patnáct lidí. Musím se často usmívat, jak kolem mě doslova lítají, abych byl co největší fešák a zároveň hodně vydržel.
Oblékám se do syntetické kůže
Můj kamarád Ivan říká, že dříve můj povrch vyráběli výhradně z kůže, pak, když už jsem vznikal jako „lepeňák“, tak také prý používali přírodní kůži, ale nyní mě už v drtivé většině oblékají do kůže syntetické. Musím říct, že je to pro mě daleko pohodlnější, protože v dešti se tolik nenacucávám, jako dřív.
Mám duši a hlídám si tlak
Ivan mi dokonce prozradil, že uvnitř mě je duše, které se říká vzdušnice a ta hlídá, abych neměl příliš nízký nebo naopak vysoký tlak. Tomu, co je pak mezi vzdušnicí a vrchní kůží, se říká pevnostní kostra. Díky ní jsem pěkně pravidelně kulatý a mám skvělé herní vlastnosti.
Jsem šetrný k přírodě
Jak už jsem se vám svěřil, vyrábí mě v prostějovské firmě Gala, a ta je podle Ivana jediným výrobcem lepených míčů v Evropě, jinak se „lepeňáky“ rodí hlavně v Asii. Tím, že jsem evropský míč, mám jednu speciální charakteristiku. V Evropě jsou totiž přísnější ekologické standardy, a tak mě přibližně před 15 lety začali vyrábět za pomoci ekologicky ředitelných lepidel. Tím se zásadně liším od mých soukmenovců třeba z Číny. A musím říct, že se mi pořádně ulevilo, protože rád skáču i venku, a abych otravoval prostředí kolem mě, to bych moc nerad.
Létám do celého světa
A už jsem vám říkal, že jsem taky velký cestovatel? Že ne? Tak vězte, že se mnou hrají volejbalovou extraligu nejen u nás v Česku, ale i v Holandsku, Belgii, Maďarsku, Řecku a v části Srbska. Tam všude hraji prim. Kromě kamaráda Ivana mám i kamarádku Alenu Grmelovou. Ta působí v Gale jako manažerka exportního prodeje a právě od ní jsem se dozvěděl, že se klidně můžu podívat i do Ruska či USA. A dokonce prý o mě hodně stojí i v Chile. Mí bratři už tam vyrazili, tak snad se tam i já někdy podívám.
Můžu být i specialista
Onehdy mi navíc Alena vyprávěla, že mě klidně mohou vyrábět i se speciálním potiskem, takže kdybyste si mě chtěli koupit na zakázku, tak si na mě můžete nechat umístit třeba i svou fotografii. A od Aleny taky vím, že mě klidně mohou vyrobit i jako speciální míč pro neslyšící s chrastítkem uvnitř. To jsou věci, jednomu se tomu ani nechce uvěřit.
Zvu vás na oslavu
Jak vidíte, pokud jste mou zpověď dočetli až do těchto míst, žiji si celkem spokojeně. A na co se ještě ve svém životě těším? Kromě cesty do Chile bych se rád zúčastnil jedné velké oslavy. Naše firma totiž letos slaví sedmdesátiny a já musím být rozhodně přitom, kdy bude pro zájemce 4. července od osmi do dvanácti hodin pořádat Den otevřených dveří. Lidem se v něm totiž představíme v plné parádě. Alena říká, že prostřednictvím komentované prohlídky provedou návštěvníky celou fabrikou, a to za plného chodu. Ukáží jim i způsoby testování míčů a třeba i plnění boxovacích pytlů na nové lince. Navíc na ně bude čekat i občerstvení a malý dárek. Tak co, přijdete se podívat? Já tam určitě budu.